Rozhovor s Jindřiškou Potěšilovou, ředitelkou MŠ Bučovice a členskou Řídicího výboru MAP Bučovice
Paní ředitelku Potěšilovou zná v Bučovicích už několik generací dětí. Letos se po mnoha letech ve vedení školky chystá na odchod do důchodu a Eva Kreizlová z Místního akčního plánu vzdělávání v ORP Bučovice měla tu čest popovídat si s paní ředitelkou o dlouholetém poslání, radostech a starostech, nadějích do budoucna a dětských hrách.
Ředitelkou jste už desítky let, kolik dětí prošlo Vaší péčí?
Učím už 43 let. Shodou okolností jsem si to počítala a učila jsem asi kolem tisícovky dětí různého věkového složení.
Co bylo nejkrásnější ve Vaší profesi a co naopak nejtěžší?
Nejkrásnější bylo, když škola fungovala tak, jak měla. Všichni zaměstnanci měli klid na práci a mohli se školce maximálně věnovat. Spokojený pedagog podle mě přináší spokojené děti. Je to uzavřený kruh a jedno nejde bez druhého.
Nejtěžší chvilky jsem prožívala v době, když jsem musela řešit stížnosti, které mnohdy byly i neopodstatněné. To bylo velmi nepříjemné.
Co Vám tato Vaše dlouholetá práce a praxe dala a co vzala?
Školka mi dala uspokojení z práce. Celý život jsem dělala jednu práci, dalo by se říct u jednoho zaměstnavatele. To vypovídá o tom, že jsem tu práci měla ráda a byla v ní spokojená. Poznala jsem spoustu, opravdu spoustu obětavých lidí, zapálených pro práci s dětmi.
Školka mi vzala někdy mou iluzi o lidských vztazích, a to poté, když jsem se setkala s lidmi, kteří byli nekolegiální, vyhledávali problémy.
Rozhodně ale převažovalo více lidí s kladným přístupem k životu a s dobrou spoluprací.
Říkáte, že jste byla u jednoho zaměstnavatele, byla jste jen v Bučovicích?
Za celé své pedagogické působení jsem pracovala na čtyřech pracovištích. Začínala jsem v Komořanech, potom jsem byla v Mouřínově. Od 1993 roku jsem působila jako ředitelka v MŠ Bučovice-Kloboučky. V roce 1998 jsem přešla do mateřské školy v Bučovicích jako ředitelka trojtřídní mateřské školy. V roce 2003 byla této mateřské škole udělena právní subjektivita a přiřazena další pracoviště. Nejdříve jsme měli 5 pracovišť a 8 tříd, poté se to navýšilo na 9 tříd a od roku 2013 máme stav 10 tříd a 6 pracovišť.
To je velký objem práce. Jak to vůbec zvládáte?
Bylo to opravdu někdy velmi těžké, ale na každém pracovišti jsem vždycky měla šikovnou vedoucí učitelku, která dokázala pracoviště spolehlivě vést a zajišťovat bezchybný chod. Vzniklé problémy jsme řešily většinou telefonicky, takže jsem ani mnohdy nemusela být na daném pracovišti fyzicky přítomna. Měly jsme také pravidelné porady vedení, kde jsem vše koordinovala.
V roce 2003, při ustanovení právní subjektivity a navýšení pracovišť jsem si musela najít způsob, cestičku, jak takový kolos vést, protože mi nikdo v té době neporadil, byla to novinka. Musela jsem vymyslet systém řízení, rozdělit funkce, vytvořit směrnice, pokyny k řízení a vlastně vše, co s vedením školy v právní subjektivitě souvisí. Za celou tu dobu jsem měla celkem 164 zaměstnanců. Hodně zaměstnanců odešlo do důchodu, někteří si sehnali práci blíž domovu. Ale spousta jich se mnou zůstala po celou dobu jejich profese. Byla to práce sice těžká, ale mě vždy moc bavila a naplňovala.
Co považujete za nejdůležitější předpoklad být dobrou učitelkou?
Kreativitu a odbornost, to je to nejdůležitější, co učitelka potřebuje pro svou práci. Je potřeba, aby učitelka měla nápady pro činnosti s dětmi, aby děti dokázala zabavit, vzdělávat. Kdo si hraje, nezlobí. Toto motto máme i v logu školy. Učitelka má být pro svou práci zapálená a samozřejmě má mít děti ráda. Ale musí mít též nápady. Už jenom četba pohádky je potřeba umět, využít možnosti hlasového projevu. Aby paní učitelka děti zaujala, je třeba být skoro až herečkou. Musí umět výtvarku, zpěv, hru na hudební nástroj. Učitelka mateřské školy musí být prostě všestranná.
Jaká výchovná metoda se Vám osvědčila?
Každá metoda v MŠ má své místo a je potřeba ji využít ve správný čas. Nejvyužívanější a nejefektivnější je metoda hrou. Nejdůležitější je také nastavení kolektivních pravidel ve třídě a důsledně děti naučit, aby společná pravidla dodržovaly. Všechny metody se pak dají cílevědomě využít. Děti pracují s nadšením a jsou spokojené při každé metodě.
Je potřeba, aby děti měly nastaveny hranice?
Určitě. Toto je největší chyba všech mladých rodin, když děti nechávají vyrůstat bez hranic. V okamžiku, kdy jsou potřeba hranice, rodiče je chtějí nastavit, pak musí i mnohdy vyhledávat odborníky. Volné vzdělávání je možné, ale s mantinely. Vždy si vzpomenu na školení, které jsem absolvovala u profesora Matějčka. Tehdy vyprávěl, že když se ho rodiče ptali, kdy mají začít vychovávat své pětileté dítěte, odpověděl jim, že už promrhali pět let. Pravidla, mantinely jsou pro výchovu opravdu důležité a také pro přípravu pro život ve společnosti.
Myslíte, že je vhodné dětem ve školce umožnit kroužky, třeba výuku anglického jazyka, tvůrčí, pohybový?
Určitě ano, ale všeho s mírou, protože děti potřebují pro sebe volný čas, svůj oddych. Děti milují kolektivní činnosti, ale stejně tak jako každý z nás, i ony potřebují relax a odpočinek. Určitě by nebylo dobré, aby dítě chodilo každý den do jednoho, do dvou kroužků.
Kolik si myslíte, že by těch kroužků mělo konkrétně být?
Pro dítě v mateřské školce doporučuji tak dva kroužky za týden. Je důležité dítě nepřetěžovat a nechat ho hrát ve svých hrách, nechat mu spontánní činnost. Dítě se totiž hrou učí, hra je pro dítě hlavní forma učení.
Co očekáváte od Místního akčního plánu vzdělávání?
V první řadě jsou potřeba ve školství finance, takže očekáváme pomoc s dotacemi. Pak také sdílení praxe, protože učitelé se musí celý život učit a takové setkávání a předávání si svých nápadů a zkušeností, to je podle mne v sebevzdělávání to nejlepší, co učitel pro sebe může udělat. A v neposlední řadě vítám zajímavé semináře. Už jste naznačili, že je budete organizovat podle potřeb a zájmu učitelů.
Kdybyste měla dát jednu dobrou radu sama sobě, když jste byla začínající učitelka, co by to bylo?
Kdybych si měla vybrat znovu povolání, určitě bych si opět vybrala profesi učitelky mateřské školky. Tato práce mě naplňovala.
Novým, mladým učitelkám bych doporučila, aby nepodceňovaly další vzdělávání, přijímaly rady zkušenějších, uměly přijímat kritiku a měly na paměti, že se všechno mění, vyvíjí a že je třeba být otevřen těmto změnám. Při řešení pracovních, ale i osobních otázkách, aby nehledaly odpovědi, proč to nejde, ale hledaly odpovědi a cestičky jak by to šlo.
Teď Vás čeká období klidu, co budete dělat, jak Vy budete relaxovat?
Těším se na klid, jak nebudu mít starosti zabezpečit veškerý chod školy, zástupy za nemoci. V poslední době bylo nemocností spojených s covidovou situací opravdu hodně. Chtěla bych si odpočinout, zregenerovat tělo. Ráda bych se zase podívala k moři, cestovala po naší republice, mám ráda procházky, jízdu na elektrokole. V plánu toho mám hodně, ale určitě nejprve budu hlavně odpočívat.
Abych úplně neodešla z pracovního světa zapojila jsem se do vašeho projektu Místního akčního plánu vzdělávání, protože si myslím, že tento projekt má smysl a bude pro školství přínosem.
A když bude potřeba, ráda této školičce vypomůžu svým zástupem. Já jsem vždycky říkala, že tato školička je moje dítě, které jsem vedla od prvopočátku, myslím tím od prvopočátku právní subjektivity.
My jsme spolu tak trochu i začínaly. Pracoviště Sovětská bylo otevřeno v roce 1979 a já jsem v tom roce ukončila Střední pedagogickou školu v Kroměříži a nastoupila do práce. Sice jsem byla na jiném místě, ale po 19 letech se naše cesty spojily a od té doby jdeme společně. Teď já svou pedagogickou éru končím, školka pokračuje.
Chtěla bych školičce popřát jen to nejlepší.
I my přejeme Vám, paní ředitelko, i všem Vašim dětem, mnoho zdaru a krásných her. Děkuji za rozhovor.