Z rozhovoru s paní Fialovou se dozvídáme, co je náplní práce speciálního pedagoga, jak vypadá práce s dětmi, které mají problémy s učením, kdy dítěti pomůže poradna a kdy mu stačí péče školní speciální pedagožky. Paní Fialová pracuje jako speciální pedagožka v ZŠ a MŠ Brankovice už víc, jak 20 let.

Paní Fialová, čím se zabýváte?

Já pracuji jako speciální pedagog a jsem také zaangažovaná v projektu šablon, kde je mým úkolem přímá práce s dětmi, které mají zmíněné problémy. Specializuji se také na logopedii. Hodně spolupracuji s učiteli, s rodiči, s vedením školy, s PPP (Pedagogicko-psychologická poradna), s SPC (Speciálně pedagogické centrum). V podstatě se musím pořád zdokonalovat. Jezdím na různá školení, protože se pořád objevují nové postupy, metody, a to co se dříve nedalo diagnostikovat, se dnes dokáže diagnostikovat i ve škole.

Mají všechny školy své speciální pedagogy?

Ano, dnes už mají. Já jsem v roce 2000 s tímto oborem začínala. Speciální pedagogové byli, ale jen v rámci pedagogicko-psychologických poraden. Tehdy se zaváděly individuální vzdělávací plány. Různě se zkoušelo, co by bylo dobré. Dnes už jsme úplně jinde.

Jak se k vám dítě, které potřebuje pomoc, dostane?  A jaký je další postup?

O problému u dítěte mi často říká třídní učitelka, nebo se na mne obrátí rodiče. Návazně na to se poradíme s vyučujícím, sejdeme se i s rodiči a pobavíme se o problému a nastavíme diagnostiku. Diagnostika může být např. na školní připravenost, na problémy ve čtení, psaní, nebo matematice. Tyto děti jsou ve fázi, kdy zatím nejdou na vyšetření do PPP, jsou zařazeny do tzv. podpůrného opatření.

Po diagnostice se zase sejdeme a navrhneme způsob, jak budeme s dítětem cca čtvrt roku pracovat. Je moc důležité, aby s námi spolupracovali i rodiče. Pokud chodí na náslechy a vidí, jak já dětmi pracuji, pak lehce pochopí, jak s ním mají pracovat doma. Rodiče si zpočátku myslí, že to bude jednoduché, ať má dítě úlevy, když má poruchu učení. Ale ta náprava je strašně dlouhodobá, kolikrát odrazuje a rodiče nemají sílu pracovat dlouhodobě. Může se ale stát, že se dítěti naučí pomáhat a ono pak nakonec ani do poradny nemusí a problém se vyřeší za poměrně krátkou dobu.

Používáme metodu někdy méně je více, ale pravidelně, aby pokrok byl vidět. Radši přečíst kousek článku, a víckrát než článek delší. Tento způsob práce je v logopedii i poruchách učení stejný.

Po 3-4 měsících udělám kontrolní diagnostiku a jestliže tam nedojde k malinkému zlepšení, dítě odešleme na vyšetření do PPP, kde udělají i psychologické vyšetření, vyšetření intelektu.

Mohla byste říct, jaké jsou nejčastější důvody poruch a souvisí s rodinným zázemím?

Na děti jsou dnes obecně kladeny velké nároky. Děti ale pro svou dozrálost potřebují čas. Pokud se u nich projeví porucha, za mne je to jednoznačně nedozrálost. U kluků je to problém častější, těmto centra v mozku dozrávají později.  S rodinným zázemím to nemá žádnou souvislost.

Po třech měsících, když z diagnostiky vyjde, že dítě půjde na vyšetření do PPP, se už s těmi dětmi nepracujete?

My s dítětem pracujeme dál. Rodič si požádá o vyšetření v PPP, ale než dojde na samotné vyšetření, uběhne dlouhá doba, poradny jsou tak zahlcené, reálný čas vyšetření je za další 3-4 měsíce. A do té doby pokračujeme s naší péčí. To by byla škoda zastavovat! Pokud PPP něco doporučí, zase se jedná s rodiči, vyučujícími. Naším zájmem je pomoct dítěti, jak to jde, alespoň trošku.

Ve škole mám ještě kolegyni speciální pedagožku, která se věnuje dětem právě po vyšetření z PPP. Nepříjemná zpráva pro rodiče bývá, že po vyšetření z PPP musí s dítětem pracovat ještě víc než doposud.

A jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Práce běžného učitele a speciálního pedagoga je trošku jiná. Mám zkušenost i s prací běžného učitele, učila jsem dvacet let.

Můj pracovní den začíná každý den v pracovním týdnu stejně. Ráno pracuji s dětmi v mateřské školce, které mají logopedické problémy. Kolem desáté přecházím do školy a věnuji se dětem, které mají podpůrná opatření a nebyli ještě vyšetřeni PPP. Každému se věnuji individuálně tak, jak je to potřeba. Někomu dvacet minut, někomu celou vyučovací hodinu – třeba prvňáček, který má poruchy chování, by celou hodinu nevydržel.

Jak s dětmi pracujete?

Záleží na tom, v čem má dítě problémy. Když má problémy ve sluchovém vnímání, tak děláme různá cvičení na sluchovou diferenciaci, analýzu, syntézu, zvukové rozlišování hlásek, a to formou her, pracovních listů, stolních her.

Co byste změnila?

Vnímám trochu problém, že není vymezený čas, kdy s dětmi pracovat. Pokud má dítě z PPP diagnostikovanou poruchu, může čerpat z výuky čas na předmět speciální péče, kdy se mu může speciální pedagog věnovat. Když ale dítě odejde z běžné hodiny, přijde o ni, a ona mu pak ve skutečnosti chybí. Po vyučování si je ale brát nemůžu, protože děti jsou už unavené, anebo tam vůbec nejsou, protože jsou dojíždějící. Speciální pedagog se proto musí učitele ptát, co v té hodině budou dělat, aby to do své péče zahrnul. Například já se pedagogem domlouvám, kdy si dítě můžu vzít, aby to tak nevadilo, aby tolik nezameškalo. Využívám třeba volné hodiny čtení.

A Vy si řídíte sama program i délku věnování se dětem?

Ano, ale kromě domlouvání s učitelkou také vždy po domluvě s rodiči. Maminka s tatínkem vědí, že ten den se budu jejich dítku věnovat. Máme zavedeny komunikační sešity, tam píšu, co s dítkem dělám, aby rodiče věděli, i jak se má doma s dítětem pracovat. Někdy se rodiče přijdou podívat.

Máte v jeden okamžik na starosti vždy jen jednoho školáčka?

Ano, vždy jen jedno, což je dobré. Každé dítě má jiný problém. Pokud by se při cvičení potkaly dvě děti z jednoho ročníku, které mají diagnostikovanou poruchu učení, ale jeden má poruchy ve zrakovém vnímání a druhý ve sluchovém vnímání, byla by moje práce skoro k ničemu. Daleko efektivnější je, když se s dítětem pracuje individuálně.

Jak často se dítěti věnujete?

Protože je dětí hodně, většinou se potkávám s každým jednou týdně. Ale třeba ve zkráceném čase to může být dvakrát týdně po dvaceti minutách. To, když vím, že tohle dítě se nezvládne dlouho soustředit, i když jsou moje hodiny daleko volnější než ty ve třídě.

A děti Vás mají rády, na vaše hodiny se těší?

Chodí mi sem jeden šesťák, kterému se věnuji v pátky a ten mi říká, že se strašně těší na pátek, protože má paní Fialovou, k obědu krupičnou kaši a pak hurá víkend a bude mít klid.

Dnes jsem tu zrovna měla paní z SPC na logopedii, a chlapce, kterého mám na starosti od jeho tří let. On tedy neprojevuje skoro žádné zlepšení, i když dnes to kupodivu uměl, tak jsme s paní pedagožkou smály, že on se ani lepšit nechce, že sem asi chodí rád.

Můžete se s námi podělit o nějaký pěkný příklad úspěchu?

Měli jsme holčičku ve 2. třídě, která vůbec nečetla, ale její maminka neskutečně spolupracovala a vlastně ji zachránila. Holčička by asi by propadla, ale díky mamince je dnes už v 5. třídě.

Co byste při své práci s dětmi od rodičů ocenila, co jim můžete doporučit?

Aby se přišli podívat, jak se dítětem pracuje a doma s ním pak pracovali. Stačí chvilka, třeba čtvrt hodiny denně, ale pravidelně. Chápu, že je těžké najít tu chvilku během dne. Ze strany rodičů to chce pevné nervy. Ale je markantní rozdíl a je vidět, když rodič pracuje s dítětem pravidelně, nebo jen ráno před sezením. Navíc děti to přiznají, ony jsou bezprostřední. Když rodiče spolupracují, je úspěch zaručený.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně pracovních úspěchů

Mgr. Eva Kreizlová, koordinátorka projektu MAP Šlapanice

Rozhovor s Jarmilou Fialovou

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.